Orelská lezba aneb babí léto v Paklenici!

   Chorvatsko nabízí kromě tuctových letních rodinných dovolených u moře i různé přírodní zajímavosti - hlavně hory a skály. Linii pobřeží kopíruje zhruba tisíc metrů vysoké vápencové pohoří Velebity, které je na mnoha místech rozrušeno kaňony se strmými skalními stěnami. Nejznámější je mohutný kaňon Paklenica, vytvořený horskou říčkou téhož jména, který se do hor zařezává u přímořské vesničky Starý Grad (asi 30 km severně od Zadaru). Ve zdejších několikasetmetrových kompaktních vápencových stěnách - nejvyšší je místní dominanta Aniča kuk se svou 350 m vysokou stěnou - vede velká řada krásných horolezeckých výstupů. Hlavně na jaře a na podzim, kvůli vysokým teplotám v letních měsících, se sem proto sjíždí mnoho lezců i horolezců z prakticky celé Evropy.
   Naše čtyřčlenná skupinka doráží do Starého Gradu po celodenním kodrcání ve služební "šádyně" (škodovce) až potmě. Na hlavní ulici, v podstatě zdejší jediné, už není ani noha, tak nám nezbývá než zakotvit v nejdražším místním kempu, kde se kromě ubytování musí platit i j akési nesmyslné poplatky, turistická daň atd. Začíná pršet, což nás uvádí do mírné deprese (nejsme zde poprvé a propršený týden jsme tu už zažili), tak radši rychle stavíme stan, povečeříme jedno plechovkové a jdeme spát. Celou noc vydatně prší a přeháňky pokračují i ráno, na lezení tedy není ani pomyšlení. Přesouváme se alespoň do levnějšího kempu na zahradu k sympatickému domorodci co "němá probléma" a jedeme na výlet do Splitu, který odtud sice není zrovna za humny, ale času i benzínu máme zatím dost.
   Druhý den je počasí jak z kýčovité fotky v katalogu turistické kanceláře. Balíme proto rychle těch našich "pár" švestek potřebných k lezení a kalupem uháníme (kousek autem pak po svých) do skal. Ten kalup se nám pravda trochu nevyplatil, protože po třičtvrtěhodinovém výšlapu pod stěnu zjišťujeme, že jsme v našem "base campu" zapomněli jedny lezečky a sedák. Než se pro všechno vrátíme, je na delší výstup už moc pozdě. Lezeme tedy aspoň dvě pěkné vynýtované dvoudélkové cesty poblíž parkoviště a posléze bereme zavděk několika jednodélkovými sportovními cestami. Vedou přímo od turistické cestičky, několik Němců nebo Belgičanů v nich cosi nacvičuje. Kvůli takovému lezení jsme sem sice přes půl Evropy nejeli, ale co chcete dělat s večerem na krku.
   Další den konečně lezeme krásnou čtyřdélkovou cestu Šaleški za 4c. Podle průvodce je to jedna z nejpopulárnějších cest v Paklenici. Něco na tom asi bude, protože před námi lezou dvě německé dvojky, které trošku brzdí náš postup. Díky nim se nám také podaří zabloudit, protože místo abychom spoléhali na náčrtek v průvodci, lezeme za nimi do nějaké jiné cesty, která ale naštěstí není nijak těžká a končí na hřebeni u slaňáku skoro ve stejném místě jako Šaleški. Slanění je na dvě délky s přestupem na solidní polici. U jednoho slaňáku se sbíhá hodně cest, tak v průběhu slaňování na nás neustále v různých jazycích někdo pokřikuje něco ve smyslu "bacha lano".
   Večer jsme si ještě zaběhli prohlédnout nástup cesty Mosoraški za 5c, která vede 350 metrovou nejvyšší zdejší stěnou na Aniču kuk. Tento výstup má devět nebo dokonce deset délek, a přestože je to velmi často lezená a dobře odjištěná cesta, která pravděpodobně nepředstavuje nějaké větší nebezpečí, máme z ní (i pod vlivem článku v předposlední Montaně) celkem respekt. Rozhodujeme se proto nic nepodcenit.
   Vstáváme v šest hodin ráno, což je jindy pro nás doba naprosto nezvyklá. Ještě je skoro tma a asi proto nám snídaně moc nechutná. Polezeme dnes jenom s Hubertem, Ondřej s Kolinem nám budou dělat podpůrný tým, vylezou si něco kratšího a budou na příjmu na mobilu, kdyby se při našem výstupu vyskytly nějaké problémy. Společně jedeme do parku kde se s kluky na parkovišti u auta loučíme a na nástup chvátáme mlčky už pouze ve dvou. Přicházíme pod stěnu a když začínáme lézt, je přesně půl deváté. V tuto roční dobu se zde stmívá kolem sedmé, máme tedy před sebou víc jak deset hodin světla. Počasí sice není úplně optimální, po obloze se trochu honí mraky, ale jsou vysoko a na déšť to nevypadá. První čtyři délky lezeme dost rychle, jsou taky poměrně lehké - do 4a. Pátá délka má být za 4b takže také žádná vysoká obtížnost, podle náčrtku v průvodci má vést trochu doprava podél nějaké spáry či hrany. Přelézám několik stupňovitých stěnek, před sebou mám větší polici a nad ní jasnou linii nýtů podél spáry. To je určitě naše cesta. Spára je sice mírně převislá, ale zdá se, že jsou kolem ní celkem madla, takže není co řešit. Rychle do ní nalézám, po pár metrech se však jen horko těžko probíjím od nýtu k nýtu a dokonce si musím založit i smyčku. Asi po patnácti metrech dolézám na hranici pádu k nýtu do kterého si sedám. Co blbneš, přemlouvám sám sebe, vždyť je to jenom za 4b. K dalšímu nýtu je to asi čtyři metry. Popolézám kousek nad poslední jištění, najednou nikde žádný chyt ani stup a končím měkkým pádem do lana. Kupodivu se vůbec nebojím, jsem sice asi ve dvěstě metrech, jištění je ale tutové. Po několika dalších pokusech, při kterým jsem se nedostal ani tak daleko jako při tom prvním, sedím zase v laně a konečně začínám používat také hlavu. Jedna věc už je jasná - tohle za 4b rozhodně není, takže jsem tady asi špatně. Naše cesta vede někudy jinudy, teď jde o to kudy a jak se odsud dostat. Na místě nechávám karabinu z presa, ostatní matroš vybírám a Hubert mě spouští na onu velkou polici. Po chvíli nerozhoného popoléání zahlédnu vpravo nýt a tedy pravděpodobnou linii naší cesty. Nacházím další nýty a po kratším čase už bez problémů dolézám ke štandu. Akorát že jsem z toho pokusu o spáru (později jsem zjistili, že byla za 7c) dost vyčerpaný. Po další lehké délce dolézáme pod klíčovou délku, která vede oklouzaným koutem za 5c. Dáváme asi půlhodinový oraz a pak ji bez větších problémů přelézáme. Na prvního ji leze Hubert a já za ním funím s baťohem. Následují už jen dvě délky pohodového, krásného lezení a ve čtyři hodiny odpoledne dolézáme na vrchol.
   Další den je pátek, šestý den našeho zájezdu a čtvrtý lezecký den v řadě. Jelikož jsme si nedopřáli luxus odpočinkového dne, projevuje se na nás všech už docela silná únava. My s Hubertem jsme ještě navíc zničení včerejšími Mosoraškami. Dáváme tedy jednu čtyřdélkovou spoře odjištěnou cestu, kde ke slovu plně přicházejí friendy a vklíněnce. Poprvé zde v Paklenici štandujeme ve skobě a v hodinách, což nás přivádí (stejně jako následující sestup nepříjemným suťovitým žlabem) k nostalgickým vzpomínkám na Tatry. Pak už lezeme jen pár jednodélek a definitivně končíme. Teď už nás čeká jen "povinná" koupel v brutálně studeném moři a poslední přespání v kempu. Tečku za krásnou akcí i počasím dělá ranní déšť a tak urychleně balíme a odjíždíme. Cestou přes Chorvatsko občas potkáváme vyhořelý či rozstřílený dům, semtam i celé vesnice. Je to smutný pocit vidět jak tato krásná země - kromě příležitostí k pohodovým výletům jako byl například ten náš - stále skrývá i mementa kruté a nespravedlivé války.